Rubrika: Uncategorized

Nedávno jsem měl možnost, hlouběji se věnovat listům apoštola Pavla do Korintu. Už při jejich čtení jsem vnímal, jak aktuální tyto listy jsou právě pro dnešní dobu.

Dnešní rozbor shrnu do tří oddílů, v prvém bych vám rád přiblížil osobu apoštola Pavla, v druhém se budu věnovat korintské církvi a ve třetím, bych rád nastínil paralelu, mezi korintskou církví a tou dnešní.

Apoštol Pavel

Apoštol Pavel, je mým nejoblíbenějším apoštolem. Jeho postavení mezi ostatními apoštoly je zcela výjimečné a v lecčem naznačuje, že Pán Bůh není až zas tak veliký dogmatik, jak by se mohlo zdát.

Pavel, se narodil v Tarsu, přibližně někdy na přelomu letopočtů do židovské rodiny, jako Saul.

Dostalo se mu dobrého vzdělání a mluvil několika jazyky. V mládí byl, řekl bych, až radikálním stoupencem konzervativního židovského učení a velmi razantně pronásledoval prvotní křesťany. Byl dokonce přítomen u kamenování Štěpána, které schvaloval.

Pavlovo obrácení

Na cestě do Damašku, kam jel pronásledovat nové křesťanské hnutí, byl zastaven samotným Kristem slovy: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? “ (srov. Sk 9,1-5). Pavel zde na několik dní oslepl, a to proto, aby prohlédl, že se jeho život do té doby odehrával ve tmě. Tato jeho slepota, je doslova symbolická. Odráží zde skutečnou podstatu slepoty člověka. Vždy si při studiu tohoto textu vzpomenu na Ježíšovo uzdravení slepého (srov. Jan 9). Ježíš zde slepotu člověka proměňuje na úplně nový stav bytí. Stejně tak jako u apoštola Pavla. Ten zde, z hluboké lidské i náboženské temnoty, vstupuje do skutečného světla, do skutečného života se všemi jeho tvary a barvami. Pavel už nikdy nebude stejný jako dřív. Do jeho hněvem a samospravedlivostí naplněného srdce, vstupuje Kristovo světlo a vše je překryto Boží, Kristovou láskou. Ze Saula, z toho Saula, který pronásleduje církev, se stává Pavel, který církev buduje a chrání, navzdory riziku ztráty vlastního života.

Položme si přátelé otázku, kde jsme vlastně mi? Jsme těmi vidoucími, nebo jsme slepí, přestože si myslíme, že máme dostatečný rozhled? Zde bych rád připomněl, že Pavel, tehdy ještě Saul, byl zcela jistě přesvědčený, že je tím vidoucím, tím spravedlivým, který by mě hájit to pravé učení. Velmi radikálně zastával tento směr a byl skálopevně přesvědčen, že jedná pouze v zájmu Boha, přesto to tak nebylo. Bylo by dobré, aby každý z nás, sám za sebe zkoumal, zda je jeho zrak čistý nebo ne.

Misijní cesty

Po svém obrácení se Pavel naplno oddal misijní činnosti. Se svými spolupracovníky podnikl tři misijní cesty, kázal evangelium a zakládal náboženské obce.

Právě na těchto misijních cestách se dostal do Korintu, kde se setkal nejen s nedostatečným respektem vůči své sobě, ale také s pokřivenými vtahy mezi jednotlivými členy této náboženské obce. A právě těm se budeme věnovat v dalším oddíle.

Pavlova smrt

Pavel byl podle tradice popraven v Římě kolem roku 65 po Kr.  Nejprve byl pohřben v katakombách u Via Appia, později pochován pod římskou Bazilikou sv. Pavla za hradbami.

Církev v Korintu

Korint bylo velmi bohaté město a jeho občané si toho byli velmi dobře vědomi. Město mělo dokonce dva přístavy, což ukazuje na opravdu čilý obchodní i cestovní ruch. Díky všem těmto možnostem, se korintským dařilo dobře nejen díky bohatství, ale také kvůli novým myšlenkám a ideím, které do této metropole přicházeli s novými návštěvníky. Na jedné straně tomu bylo dobře, na druhou stranu to také znamenalo, že tu zcela jistě probíhaly časté půtky a diskuse nad náboženstvími té doby. Upřímně, dovedu si představit, že i křesťanství, které do Korintu doputovalo, mohlo být z počátku velmi vřele přijímáno širokou veřejností, jako něco nového, moderního a také radikálního. Křesťanství totiž bylo jiné než všechny dosavadní kulty, které do té doby znali. Polyteismus byl často nepřehledný a sváděl k různým interpretacím a podléhal módním vlivům. Jeden věřil v Jupitera, jiný zase obdivoval Héru, jiný snad Herákla… těžko říci. Na druhou stranu třeba monoteistický Judaismus nebyl pohanům přístupný a díky mnohým velmi striktním pravidlům i nepřijatelný. A do toho přichází zcela nové náboženství, nové vyznání, nová možnost, jak zakotvit v přístavu víry a zbožnosti. Křesťanství přichází jako zjevení. Už žádné náboženství jen pro ty vyvolené, ale i pro ty nejchudší, už to není náboženství, kde se jen straší anebo se musí dodržovat přísná pravidla. Najednou je tu víra v živého Boha, který se stal člověkem a sestoupil mezi ubohé, upachtěné lidi. Náboženství, které nepředstavuje boha někde na Olympu, boha, který je všemu vzdálený a nepřístupný, boha, kterému je nutné neustále podlézat. Najednou je tu Bůh, který stojí vprostřed svého lidu a cele se mu vydává. A to byla zcela revoluční myšlenka. Veškerá dosavadní náboženství to doslova postavilo na hlavu. A jsem si jistý, že toto jedinečné Evangelium mnohé zasáhlo, napříč všemi sociálními vrstvami. Vzhledem k návštěvě apoštola Pavla je zjevné, že měl ten sbor opravdu veliký potenciál, ale také nutnou potřebu správy, když mu Pavel věnoval tolik pozornosti. Jenže je také zjevné, že zde Pavel zcela neuspěl a že se tento sbor potýkal s mnohými problémy té doby. Jedním z těch hlavních byl vztah mezi bohatými a chudými křesťany. Jak jsem uváděl výše, Korint bylo velmi bohaté město a členy církve tak byli nejen obyčejní lidé, ale také lidé, kteří měli dostatek finančních prostředku a pravděpodobně také vysoké postavení a vliv. Docházelo pak k prohlubování propasti mezi skupinami bohatých členů církve a těmi, kteří majetní nebyli, nebo byli dokonce otroky. Apoštol Pavel byl tímto jednáním doslova zděšen. Dalším zásadním problémem bylo rozdělení sboru, které vyplývalo z dřívějšího polyteistického vnímání náboženství, kdy se jeden hlásil k Apollovi a jiný k Pavlovi (srov. 1Kor 3,3-6). Ve sboru také došlo k nějaké situaci, která sice není v listech popsána, ale zcela jistě šlo o tak závažné provinění, že byl hříšník veřejně napomenut a většina členů obce se k němu postavila zády. Lze se jen domnívat, o jaký hřích zde šlo, ale jistě nešlo o nic zanedbatelného. I to ukazuje, jak byl tento sbor poznamenaný místem a bohatstvím této oblasti. Pavel se proto ve svých listech soustředil na nápravu těchto věcí a přináší zcela nové učení. Přináší v pomazaní Duchem Svatým „teologii lásky“, která v tomto sboru chybí. Vysvětluje, jak je třeba svoji obec spravovat a jak je třeba jednat dle Kristova příkladu. Občas si posteskne, občas lehce zahartusí, aby pak v slzách prosil o pochopení. O tom, jak platné to bylo se můžeme jen domnívat. Vzhledem k tomu, jak fungují dnešní církve lze usuzovat, že to až tak moc platné nebylo, ale o tom v další kapitole.

Dnešní korintská církev

Proč dnešní korintská církev? Tímto termínem bych rád vyjádřil vztah mezi církví v dobách Pavlových a dnešní církví. Protože podobností je zde více než dost a v této kapitole se jim budeme věnovat blíže. Hned pro začátek je nutné pojmenovat a leckdy možná demaskovat problémy, které tak sužovali církev v Korintu. Pavel o nich přitom mluví zcela jasně a mnohdy velmi kriticky. Povýšenost bohatých členů sboru dovádí až do symbolického extrému, kdy ty bohatší napomíná, aby se k těm ostatním chovali s respektem a raději se najedli doma než aby zahambovali ty, kteří mají nedostatek a často třeba celý den nejedli. Zároveň také upozorňuje, že tyto opulentní hody uráží nejen jejich nemajetné spolubratry a spolusestry, ale že vlastně snižují váhu té nejcennější události bohoslužby, kterým je svatá eucharistie. Demaskuje zde pýchu a nejednotnost církve, která z této pýchy pochází.

Pýcha

Je snad i v dnešní církvi pýcha přítomna a jaké projevy na ní poukazují? Ano je, budu mluvit o naší rodné, České, kotlině. V minulém, tedy socialistickém zřízení to nebylo tak markantní. Většina lidí měla v podstatě to samé a těch pár výjimek sloužilo spíše k posměchu anebo skryté závisti. Sociální rozdíly nebyly tak zřejmé a ani církev je nemohla nijak zrcadlit. Církve byly státem opomíjeny, z nutnosti respektovány a dotovány jen tak, jak to bylo nezbytně nutné. Věřící spíše než kritikou, přispívaly pár drobnými do měšce, jen aby přilepšili svému knězi, kazateli, pastorovi. Po revoluci se karta obrátila a stejně tak jako v Korintu, se pomalu a jistě začali projevovat sociální rozdíly. Možná ani ne tak v církvi všeobecné, ale mezi evangelickými a evangelikálními církvemi začalo docházet na rozdělení na sbory bohaté a ty méně bohaté. Na ty, kam chodí jen pár „staříků“ a na ty „probuzené“. I mezi jednotlivými členy sboru docházelo a dochází k velkým sociálním rozdílům. Jsou tu ti movitější, kteří mají velmi často daleko blíže k rodině pastora, častěji zasedají ve staršovstvech a radách a skutečně, stejně tak jako v Korintu, mívají ta exkluzivnější místa ve sborech a církvích. Přitom skutečné pomoci sociálně slabým se v církvi dostane velmi málo kdy, a když je často okázalá a nedostatečná. Těmi, kdo často pomáhají, jak mohou, nejsou ti bohatí, ale ti, kteří sami často sotva vyjdou. Zažil jsem takového jednání opravdu mnoho, abych mohl tuto paralelu uvést.

Nečistota a neposlušnost

V prvním listu do Korintu se také dozvídáme o velmi nestandardním případu smilstva (srov. 1Kor 5,1-5). I to ukazuje na jaksi rozvolněnou morálku ve sboru, která přímo souvisí s nečistotou a neposlušností. Tento zásadní problém s poslušností totiž nesouvisí jen s tímto prohřeškem, ale lze ho vysledovat i v Pavlových snahách znovu opakovat a připomínat, jak by měla bohoslužba probíhat, jaké má být postavení mužů i žen v daném společenství. Znovu apeluje na elementární dodržování pravidel, které jsou potřebná pro každodenní chod náboženské obce.

Já mezi těmto hříchy vidím přímou souvislost a v dnešní církvi jsou přítomny v té nejhojnější míře. V každém sboru, církvi, nebo farnosti se s nimi můžeme setkat. Můžeme samozřejmě opáčit, že pokušení je mnoho, více než v dobách Pavlových, že je člověk slabý a přeci jen se doba posunula. Ale je snad správné toto vymlouvání? Kolik z nás, žije ve smilstvu, kdo z nás nedodržuje Boží přikázání a kolik z nás se přesto nebojí vstoupit do kostela, jako by nic, bez lítosti, bez pokání? Řekl bych, že jsou tyto dva jmenované hříchy tím největším problémem v dnešní církvi obecně, stejně tak jako v Korintu. Setkáváme se s nimi v podstatě na každém kroku. Mnoho lidí žije intimně, přesto že nejsou sezdaní, mnozí porušují ustanovení o postavení mužů a žen, často je snižována autorita Bible, autorita apoštolů a často i samotného Krista jen proto, že nám to nevyhovuje a chceme si žít podle svého. Církev se v neposlušnosti a z pýchy rozdělila na stovky jednotlivých odnoží, každý si vykládá učení Kristovo podle svého, bratr okrádá bratra, co okrádá, vydává k zatracení a přeje mu smrt. Přitom pravidla platí stále stejná, stejně tak v Korintu, jako dnes. S nečistotou je to stejné, zažil jsem celé sbory, kde docházelo ke smilstvu mezi členy v takové míře, že šlo spíše o erotický klub, než o evangelikální sbor. Často se takového jednání zúčastňují kazatelé a kazatelky a při odhalení jejich jednání se rozvádějí a ze svých bývalých milenek dělají nové manželky. Jednou, dvakrát, třikrát. A přesto dále slouží jako pastýři svých sborů, bez zardění, bez pokání. Dochází i ke smilstvu, které si snad ani apoštol Pavel nedokázal představit, kněžími jsou znásilňovány řádové sestry a co je horší, malé děti. Přesto církev takové jednání skrývá. Jsou případy, kdy vznikly celé gangy duchovních, kteří podnikali sexuální výjezdy po sirotčincích a vybírali si své oběti, jako oblečení v katalogu. A to často s vědomím biskupů a arcibiskupů. Dodnes se s tím církev nevyrovnala a místo toho, aby jednali tak, jak Pavel doporučuje, tedy hříšníka vydali satanovi a vyloučili ho z církve, skrývají a tutlají takové jednání tím přispívají nejen k dehonestaci svaté církve, ale také hlubokému postižení obětí.

Oblast duchovních darů

Tato oblast se týká primárně evangelických a evangelikální církví. Stejně tak jako v církvi v Korintu, i dnešní křesťané věnují až příliš velikou pozornost této oblasti. Přitom by mělo jít o oblast v podstatě okrajovou, protože lze velice těžko označit a rozpoznat jednotlivá obdarování. Duchovní dary se různě překrývají a většinou člověk přirozeně tíhne k určitému druhu služby, podle své povahy. Pochybuji, že se z hloubi duše nesmělý člověk, s vadou řeči poběží postavit na kazatelnu, vést církev a kázat Boží evangelium. Zcela jistě to pro něho není přirozené, a proto asi nebude vhodné, aby takovou službu zastával. Je to tak snadné. Na druhou stranu, celé náboženské směry vytvořili celou doktrínu o duchovních darech. Spíše než smyslem služby a působením Ducha, se snaží zařadit věřící do škatulky, která by jim snad ukázala, kdo vlastně jsou a kým by měli být. A to vede často k takovým extrémům, že přestože máme miliony lidí, žvatlajících v jazycích, glosoláliemi, nemáme tu nikoho, kdo by je vykládal. Máme tu stovky „proroků“, přitom málokdy říkají to, co je skutečně funkční a vede k růstu církve. Ale kazatelů a vůdců tu máme dostatek. Kde jsou ale všechna ta služebná obdarování?

Přitom co Pavel označuje za ten nejvyšší dar, dar, o který bychom měli všichni usilovat. Je to dar lásky. je to Láska Agapé, která se za nás vydala na kříži, která umožnila, abychom se stali Božími dětmi, přáteli a spolupracovníky. Krásně to Pavel říká v listu do Korintu a pro mě je toto jediné měřítko, co je a co není z Boha. Jsem obyčejný a chybující člověk. V žádném případě bych si netroufl tvrdit, že jsem dokonalý a že nepodléhám hříchům, i těm které zde zmiňuji. Zákon Lásky je ale pro mne vším, je jedinou hnací silou mého života a smyslem mého života s Bohem.

1 Kor 13,1-13 A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Závěr

Na závěr mi dovolte tuto oblast shrnout. Jsem si jistý, že se mi nepodařilo vyjmenovat a popsat všechny paralely dnešních církví s církví v Korintu. Co je ale na závěr nutné uvést, že navzdory všem těmto věcem, těmto hříchům a pokleskům, Bůh člověka nezatracuje a zkouší to s ním znovu, stejně jako Pavel. Na druhou stranu je také nutné zdůraznit, že jsem popisoval jednání, které se netýká všech sborů, farností, a hlavně všech věřících. I zde je ta podobnost s korintskými. I mezi nimi byli laskaví a zbožní lidé, pro které byl Bůh na prvním místě. Těžko by Pavel apeloval na lásku, štědrost a poctivost, kdyby jí v tomto sboru nebylo. Všech těchto věcí je i v dnešních církvích dostatek. Jen nejsou tak viditelné, jako nešvary, na které svět kolem nás tak rád upozorní.

Chci vás přátelé povzbudit, ti, kterých se některý z těchto bodů týká, víte, jak postupovat. Apoštol Pavel nám v pomazání Duchem Svatým ukázal, jak máme postupovat, jak máme své cesty napravit. Nezapomínejme na příběh uzdraveného slepce. Budete li chtít vidět, stačí přistoupit před našeho Pána a nechat si potřít oči tou zázračnou směsí hlíny a slin. A prozřete, stejně jako Pavel. Vaše srdce se promění, do všech zákoutí vaší duše vstoupí světlo a obnaží tak veškeré temné kouty. Možná to bude bolavé, možná nepříjemné. Ale zachrání vás to. Chce to jen počáteční odvahu a upřímnost.

Vy, kteří se dnes cítíte osamoceni, utiskovaní pro svoji citlivost, nedostatečně ostré lokty, vy, kteří se cítíte na okraji církve, pro vás tu mám vzkaz:

„Jste milovaní, jste milovaní pro svoji lásku k druhým. Jste milovaní pro vaši slabost, pro věrnost, kterou si zachováváte navzdory světu okolo vás. Na nikoho z vás jsem nikdy nezapomněl a nikdy nezapomenu, nikdy vás neopustím. Jste jako drahé kameny v koruně Krále. Buďte vytrvalí, nebojte se, vždyť Já jsem přemohl svět.“

Bůh pokoje ať vás provází svojí milostí, naplní vás Svatým Duchem, skrze jméno našeho pána, Ježíše Krista

Amen

Milí přátelé, sestry a bratři, jak jsem slíbil, dnes se budu věnovat tématu, které není příliš populární a které všeobecnou církev silně rozděluje. Tím je téma vedoucího postavení žen v církvi.

Na tuto oblast je nutné kouknout se z několika stran a proto to uděláme. Pro začátek je ale nezbytné, abych zdůraznil, že nejsem žádný šovinista, člověk, který by neměl v úctě ženy a nerespektoval jejich jedinečnou úlohu v díle spásy a jejich rovnocenné místo v běžném životě a v církvi.

Kazatelky ano…

Dovolte mi začít na straně těch, kteří službu žen v církvi podporují a obhajují. K tomuto táboru se většinově hlásí zástupci evangelických a evangelikálních církví, byť i zde existují výjimky, a dále Starokatolická církev. Pokud se podíváme do historie, počátky ordinace žen, můžeme nalézt už u Valdenských, v období, mezi 12.-13. stoletím. Také anabaptisté (16. století) a Quakeři (17. a 18. století) měli mezi vedoucími ženy. Dalším příkladem kazatelské služby žen, je Metodistické hnutí, kde se objevilo několik kazatelek, které John Wesley https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Wesley přes jisté pochybnosti respektoval. Ke skutečnému rozmachu ordinací žen v církvích dochází až v druhé polovině 20. století. Důvodů je mnoho a věřím, že každý čtenář by mohl najít ten svůj. Já věřím, že prvním a zásadním, byla změna genderového složení církví, kdy bylo leckdy nutností pro existenci daného společenství ordinovat ženy, protože mužů prostě nebylo. Tím druhým důvodem, je velmi výrazná feminizace náboženského prostředí, které souvisí s celkovou feminizací okolního světa.

Kazatelky ne…

Zde je výčet církví, které odmítají ordinaci žen vlastně jednoduchý. Jde vlastně o celý zbytek spektra církví a náboženských hnutí. Katolická církev ordinaci žen neumožňuje, Pravoslavná církev také ne a dokonce i Církev Bratrská se k ordinování žen staví velmi rezervovaně. Je také nutné zmínit, že i v těchto církvích se ozývají méně, či více slyšitelné hlasy, které volají po otevření kněžských pozic i pro ženy, jde ale o snahy, které nemají příliš šancí se prosadit.

Proč tedy kazatelky ne?

Dovolte mi Vám osvětlit na příkladech z Písma , proč si myslím, že je ordinace žen, povolávání do vedoucích funkcí v církvích a správa Kristových učedníků slepou a leckdy velmi škodlivou cestou.

Kazatelky ne, podle apoštola Pavla

1 Kor 14, 34–35: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění“

1 Tim 2, 12: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ 

Výše uvedené dva texty z Bible mluví zcela jasně. Četl jsem mnohá zlehčování a relativizování těchto textů. Například David Novák na webu https://www.krestandnes.cz/david-novak-zena-at-ve-shromazdeni-mlci/ snižuje váhu těchto textů mnohými argumenty, které jsou ale nejenom naprosto mylné a zcela jistě tendenční. Autor se mnohokrát odkazuje na podmínky konkrétního sboru, a to i přesto, že jde o více adresátů, komu Pavel píše. Autor článku buďto úmyslně, nebo jen z neznalosti snižuje význam těchto textů. Pokud by to tak nečinil, musel by vidět celou situaci v širším kontextu. Pavel měl s Korintskými velmi těžkou práci. Hned po první návštěvě se dozvěděl o mnohých problémech, které Korintem zmítaly. Napsal proto několik listů, kterými se snažil tuto situaci napravit. Korint bylo bohaté, multikulturní město, které se v mnohém podobá dnešním metropolím. Mezi lidmi vládly veliké sociální rozdíly a věřící se v církvi dělili na ty lepší a na ty horší, podobně jako je tomu dnes. To, že Pavel mluví o tom, že by měli ženy mlčet, je proto, aby připomněl, jaká jsou obecná pravidla. Vedl tento konkrétní sbor k lásce a poslušnosti. Doporučuji přečíst druhý list do Korintu, který krásně ilustruje, co se v Korintu doopravdy dělo. https://onlineb21.bible21.cz/bible.php?kniha=2korintskym. Právě v kontextu těchto okolností, je jeho výzva mnohem aktuálnější a naléhavější. Tento list totiž neřeší situaci kolem postavení žen, problémů totiž bylo v Korintu více než dost a tento nepatřil mezi ty prioritní. Přesto Pavel právě zde zmiňuje oblast postavení žen v církvi. Pravděpodobně ho k tomu vedly pragmatické důvody. Lze totiž očekávat, že mezi Korintskými bylo mnoho mužů a žen, kteří dříve uctívali různé kulty a bylo zcela běžné, že vedoucími těchto kultů byli právě ženy. Je dokonce možné, že mezi členy Korintské církve byli i bývalé pohanské kněžky.

Další dopis, který Pavel adresoval Timoteovi, je dalším důkazem toho, jak důležité téma služby a postavení žen v církvi bylo. Nezasílá ho konkrétnímu sboru, nebo církvi. Zasílá ho svému kolegovi, kazateli a budoucímu biskupovi, tomu, kdo má dohlížet na správné učení a na správnou organizaci církve. Zasílá ho Timoteovi, proto, aby věděl, jak správně postupovat při správě církve, aby věděl, která pravidla je třeba nastavit a aby na dodržování těchto pravidel dohlédl. A to nejen v jednom konkrétním sboru, ale ve všech církvích, které mu byli svěřeny do péče. V listě Timoteovi Pavel stanovil manuál, jak organizovat správu v celé církvi, určil například pravidla pro ordinaci starších, biskupů, ale také pravidla pro službu žen v církvi. Nebojme se to říci nahlas, zde nejde jen o pravidla, jde tu o skutečné dogma, které je třeba trvale respektovat a dodržovat, tak jako ostatní ustanovení z tohoto listu. http://www.biblenet.cz/b/Tim1/2

Další důvody proč ne…

Dnes není příliš moderní mluvit o poslušnosti. Žijeme v době, která poslušnosti příliš nenahrává. V posledních 300 letech se lidstvo zuby, nehty snaží osvobodit od všeho, co ho nějak omezuje. Neustále dochází k porušování většiny dogmat a to, co před staletími platilo za nepřekročitelné, dnes vnímáme jako věc, kterou není třeba vůbec řešit. Život mimo manželství, všechny možné projevy sexuálního zmatení, vzpoura proti autoritám, věrnosti, povinnostem… Mám pokračovat? Všichni velmi dobře víme, co před padesáti lety lidé respektovali a co dnes už ne. A to neplatí jen ve vnějším světe. Velmi aktuální je to i v církvi. Jsem dalek toho, soudit kohokoli z vnějšího světa, ale církev, jako Kristova nevěsta, by měla být odrazem Boží slávy, spravedlnosti a čistoty. Zkusme si představit, že by církev, dnešní církev, měla být Kristovou nevěstou. Jsem docela na vážkách, zda by Ježíš o takovou nevěstu stál. O nevěstu pyšnou, sebestřednou a neposlušnou. Je to trpký paradox, když církev, která by měla dbát pravidel, založených zakladateli církve, je porušuje, a ještě si hledá způsob, jak si to co nejlépe omluvit a svoji neposlušnost tak legitimizovat. Svojí neposlušnost a pýchu tak mnozí teologové a věrozpytci staví nad skromnost a poctivost Pavlovu, kterému v žádném případě nemůžeme dát nálepku člověka bez lásky, pochopení a zkušenosti. Proto prvním důvodem je, že pokud prvotní učitel církve, apoštol Pavel, řekl, že žena nemá vést jiné muže, tak to tak má být, ať se nám to líbí nebo ne. Popravdě, snižování apoštolova ustanovení mi tu připomíná situaci v pyšném Korintu, který se velmi silně snažil snižovat Pavlovo apoštolství a jeho autoritu.

Dalším důvodem je porušení prvotního významu muže a ženy. Věřím, že mnohé feministicky založené ženy pozlobím, ale podle původního božího záměru, je úloha muže a ženy jasná a neměnná. Je to v podstatě úplně stejné, jako když v knize Genesis čteme o stvoření světa, v podstatě o utváření fyzikálních zákonů. Popírat tedy původní rozdělení rolí, je jako popírání toho, že po dni přijde noc, nebo že platí Zákon zachování energie. Tento zákon nepřestane platit jen proto, že se nám to v dané chvíli nehodí. Prostě jde o dané pravidlo a to platí. Stejné je to i se vztahem muže a ženy. Alegorické ztvárnění vzniku rolí, zcela jasně ilustruje, jak jsou tyto věci nastaveny.

Gn 2, 18,23: „I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“

Gn 3, 16: „Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“

Tyto texty mluví naprosto jasně, ale nejen tyto. Postavení muže a ženy se táhne napříč celým Starým a Novým zákonem. Je ale zcela mylné tvrdit, tak jako to dělají mnozí demagogové a diktátoři, že jde o vztah založený na nadvládě, na diktatuře a výhradní poslušnosti. To je druhý extrém, který vůbec neodpovídá původnímu Božímu záměru, kdy Bůh stvořil ženu, jako pomoc muži rovnou.

Jaká je tedy úloha ženy?

Je opravdu těžké jasně formulovat, jaká je úloha ženy. Nejen proto, že jsem muž, ale i proto, že z lásky k ženám, jim nechci nic ubírat z těch úžasných vlastností, kterými Bůh ženy obdaroval. Pokusím se tedy podle biblických odkazů i podle svých vlastních zkušeností ilustrovat, jaké by ženy, z pohledu Božího měli být. Snad je to povzbudí k hledání jejich skutečného poslání, protože věřím, že žena může být skutečně šťastná pouze tehdy, když dojde svého naplnění podle Božího záměru.

Adam

Když Bůh na počátku světa stvořil Adama, stvořil ho se srdcem živým a milujícím, a v textu z knihy Genesis vidím vlastně původní záměr Boha pro člověka. Člověka stvořil jako muže a ženu. Od počátku vlastně vložil do srdce Adama touhu po ženě a následně jí naplnil. Je to zvláštní, že? Proč je vlastně nestvořil zároveň? Proč nejprve Adama a po té ženu, Evu. Při hlubším rozboru lze vlastně pochopit proč tomu tak je a znovu to ukazuje na prvotní rozdělení rolí ve vztahu muže a ženy. Všimněme si, že Bůh Adama povolal jako svého partnera, spolupracovníka na společném díle. Zadal mu třeba práci, kdy měl veškerou faunu pojmenovat. To zcela jasně ukazuje, jaký byl od prvopočátku význam vztahu mezi Bohem a Adamem. Adam se měl o stvořený svět starat, pečovat o Boží dílo. Ve starověku se pojmenováním majetku, věci, ale i například dítěte, dotyčný vlastně stával jejich vlastníkem. Pojmenování veškeré zvěře Adama de facto stavělo na roveň majitele a správce veškeré fauny. A to jistě není zanedbatelná pozice a ukazuje na Adamovu důležitost, ale také na jeho poslání, kterým je vést, starat se a spravovat. Už zde, ale Bible říká: „Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. „ Je naznačeno, že se Adam bez pomoci neobejde a že Bůh s pomocí pro Adama počítá, jen je nutné, aby si Adam tuto potřebu sám uvědomil a pochopil jí.

Eva – žena

Když Adam pochopí potřebu pomoci pro svůj život, Bůh ho uspí, snad proto, aby ho překvapil, a nic netušícímu Adamovi, z jeho vlastního žebra stvoří ženu. Stvoří to, co z hloubky srdce hledá, ale vlastně ani neví, že to hledá. Jaké probuzení to pro Adama muselo být, jaké překvapení. Úplně vidím ten jeho nechápavý pohled. Vždyť do té doby Adam žádného jiného člověka neviděl, možná jen vlastní odraz ve vodní hladině. Najednou je tu stejná bytost, jen trochu jiná. Někde něco chybí, jinde přebývá… Přesto vnímá, že mají něco společného, snad je to to žebro, snad ta zdánlivá podoba. A jeho láska najednou vybuchne jako sopka. Jak silná emoce to musela být, naprosto neznámá, nepochopitelná. K Bohu cítil lásku, ale lásku synovskou, ale teď? Jde o zcela nový cit. Tady je jasně ilustrován vznik nového citu, nesobeckého, zaměřeného na protějšek, ne na sebe. Cit, který tak krásně ilustruje vztah Krista k církvi. A jeho spouštěčem byla žena. Ano, žena byla tou, která zažehla jedinečný lidský cit, kterým Adam zahořel. A právě tady je vidět jeden z mnoha úkolů, ke kterým je žena povolána. Tím je Vzbudit v muži lásku, lásku nesobeckou, lásku Agapé. Je důležité také zmínit, že Adam svojí budoucí ženu Evu také pojmenuje, což i tento krok Adama staví do autority nad ženou, ke které se odkazuje apoštol Pavel.

O tom, jaká je, řekl bych až posvátná úloha ženy, krásně píše kniha přísloví, která nejenže nesnižuje roli ženy jakožto učitelky a vůdkyně, jen jí vyhrazuje toto právo, možná snad i povinnost vykonávat toto své povolání v rámci své rodiny. Roli vůdce společnosti žena s radostí přenechává svému muži.

Př 31, 10-30: „Ženu statečnou, kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist. Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život. Stará se o vlnu a o len, pracuje s chutí vlastníma rukama. Podobna obchodním lodím zdaleka přiváží svůj chléb. Ještě za noci vstává dát potravu svému domu a příkazy služkám. Vyhlédne si pole a získá je, z ovoce svých rukou vysází vinici. Bedra si opáše silou a posílí své paže. Okusí, jak je dobré její podnikání. Její svítilna nehasne ani v noci. Vztahuje ruce po přeslenu, svými prsty se chápe vřetena. Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k ubožáku. Nebojí se o svůj dům, když sněží, celý její dům je oblečen do dvojího šatu . Zhotovuje si přikrývky. Z jemného plátna a šarlatu je její oděv. Uznáván je v branách její manžel, když zasedá se staršími země. Zhotovuje plátno na prodej a pásy dodává kupci. Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům. Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její synové povstávají a blahořečí jí, též její manžel ji chválí: „Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš.“ Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.“

Panna Marie

Panna Marie, je podle mého názoru asi tím nejlepším příkladem zbožné, poslušné a obětavé ženy, která by měla být příkladem v postojích a chovaní pro všechny ženy v církvi. Vím, že je mnohým protestantům kamenem úrazu, ale možná právě i to ilustruje, proč je tak špatný přístup těchto církví ke svým ženám, když je tlačí tam, kde nemají být. Já měl jako protestant s Marií také problémy, nechápal jsem kult, který kolem Marie vznikl. Nechápal jsem ho, protože jsem o něm v podstatě nic nevěděl. Tím nechci obhajovat Mariin kult, který není v pořádku, ale já jsem nechápal ani tu základní, zdravou a poctivou úctu k panně Marii, kterou si zcela jistě a bezvýhradně zaslouží. Důvodů k úctě vůči Marii je přitom nepřeberná řada. Já osobně vnímám jako nejsilnější důvod mé úcty, její odvahu, zbožnost, poslušnost a pokoru. Přijmout ve velmi mladém věku úkol, být svobodnou matkou, tím riskovat zavržení a v některých situacích i smrt, to chce velikou odvahu. Nesmíme koukat na tuto situaci dnešní optikou. Dnes nikoho nepohorší svobodná mladá matka. V dobách Mariiných tomu tak nebylo. Hanbu to přineslo celé rodině, ženu bylo možné zabít, a i když přežila, tak jen na okraji společnosti s cejchem cizoložství, nebo smilstva. Život takové ženy, i jejího dítěte, byl opravdu těžký. Marie ale neodmítla Boží povolání, pro svojí odvahu, ale také pro svojí zbožnost. Marie byla skutečně zbožná žena, to se prokázalo nejen při přijetí Božího úkolu. Svého syna Ježíše vychovávala s Josefem ve víře a zbožnosti. Pravidelně navštěvovali chrám a i při rozhovoru dvanáctiletého Ježíše v chrámu bylo zřejmé, že byl ve víře vyučován a veden. Marie také byla poslušná, přestože věděla, jaký život jí bude čekat, znala budoucí Ježíšův život a zcela jistě tušila, že Ježíše čeká jako rebela smrt, neopustila ho. A nejen jeho, neopustila ani jeho následovníky a učedníky. Přijala roli matky všech, kdo s Ježíšem chodili, starala se o ně. V podstatě sama, poznamenaná dotykem Božství Kristova, sledovala každý Ježíšův krok, sledovala jeho oslavování, stejně tak jako jeho pronásledování. Byla svědkem všeho toho, co zažil sám Kristus, její milovaný syn, kterému se cele odevzdala. Poslušně a mlčky. Nebránila Ježíšovi v jeho rozhodnutí, věděla, že musí snést bolest ztráty jejího milovaného syna. Věděla, že jeho osud musí dojít naplnění, navzdory bolesti, kterou jí to způsobovalo. Nepřemlouvala ho, aby se svého úkolu vzdal. Její poslušnost Bohu se nejvíc projevila na kříži. Nejen poslušnost Kristova, ale i poslušnost panny Marie. Nebýt její víry a poslušnosti, žádný kříž by nebyl. Nezapomínejme na to. Nesmím ale také zapomenout na Mariinu pokoru, ta je možná pro tento článek asi nejvíce ilustrační. Marie, matka Ježíšova, ta, ze které Ježíš vyšel, ta, která nesla skutečně otisk Božího zázraku, se po zmrtvýchvstání Kristově nikdy nestala ani apoštolkou, ani učitelkou, ani biskupkou. Zůstala obyčejnou zbožnou ženou, která spíše než slovy, motivovala a vedla ostatní příkladem svého života, ne jako vůdkyně, ale jako matka. Zde platí bezezbytku Pavlova slova z 1 Tim 2, 15: „Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti.“ Vzpomeňme, jak byli uctívaní a respektovaní apoštolové, kteří chodili s Ježíšem? Ale Marie takovou úctu a respekt neměla, ani o ní nestála. A proč? Protože chápala své povolání a chápala jaké má být skutečné postavení žen ve společenství církve. Přestože mohla těžit ze svých zkušeností, titulu Bohorodičky, nestalo se tak a Marie i nadále zůstala pokornou a skromnou ženou, přestože je její význam v dějinách spásy tak zásadní.

Závěr

Co dodat na závěr, doufám, že se mi podařilo poodhalit důvody, proč si myslím, že je služba žen ve vedení církví špatná a proč si myslím, že jim samým vlastně škodí. Jsem dokonce přesvědčený o tom, že církve, které takovou službu umožňují jsou přímo odpovědné za to, že ženy nedochází takového postavení, které jim náleží a brání jim stát se skutečnými ženami v tom pravém slova smyslu. Úlohou církve má být péče a správa, k té patří nejen snaha o dodržení správného učení, ale také snaha vést věřící k plnohodnotnému životu. Pravidla, která jsou nám daná učením Písma, ale v neposlední řadě také tradicí a zkušenostmi křesťanů, kteří život víry žili před námi, musíme respektovat bez ohledu na to, co nám hlásá duch doby. Křesťanství nesmí být poplatné výkyvům nálad ve společnosti. Slovo Kristovo je platné navěky a třeba ho ctít. Je trestuhodné, že církve, které by měly dbát na ten správný a čistý život, svévolně okrádají ženy o možnost, stát se tím, co jim je od počátku určeno.

Na úplný závěr mi dovolte vás povzbudit. Navzdory všemu zmatku, který kolem nás je, navzdory těžkostem, slovo našeho Pána Ježíše platí. Přátelé, sestry a bratři, Bůh nemlčí, promlouvá ke každému z nás. Je ale potřeba tichosti, abychom zaslechli Jeho hlas a byli schopní přijmout poselství pro náš život.

Bůh pokoje ať vás provází svým požehnáním na každý den…

Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.

Milí přátelé, bratři a sestry. Nacházíme se ve velmi rozbouřené době. V současné době se stalo něco, s čím vlastně nikdo nemohl, ale ani nechtěl počítat. Celý svět ovládl Corona virus. Ponechme stranou, jak k tomu došlo a jak veliké nebezpečí tento virus ve zkutečnosti přináší. Pojďme se zamyslet nad faktem, že tu virus je a že jeho existence v mnohém ukázala, jak na tom vlastně jako lidstvo jsme a kam směřujeme a jak jsme na tuto situaci reagovali mi křesťané.

Služba Bohu milá

Jsem přesvědčený, že málokdo z nás mohl být na takovouto situaci připravený a právě díky tomu vyvstala na povrch veškerá omezení, předsudky a postoje, které jsme vlastně do této doby ani nevnímali. Já osobně jsem byl velmi mile překvapen neskutečnou solidárností okolního světa. Celá země doslova rozkvetla všemi barvami ručně vyráběných roušek, veřejný prostor ovládly snahy pomoc druhýma a téměř hmatatelně bylo cítit, jak lidé obyčejní a často nevěřící, zatnuli zuby a snažili se pomáhat jeden druhému.

Nutno podotknout fakt, že se mnohé a církve a společenství se karanténě postavili se ctí. Dodnes vzpomínám, na katolické kněze, kteří navzdory absolutní absenci zkušeností se sociálními sítěmi zamakali a rozpačitě, přesto odhodlaně sloužili věřícím po síti. Sledoval jsem několik takových vysílání, kdy bylo kolikrát problémem web kameru jen spustit. Do dnes jsem s takové snahy dojatý, jen si vzpomenu například na stařičkého kněze, který s roztřesenýma rukama stal před zařízením, kterému vůbec nerozuměl, přesto sloužil svým věřícím podporou v těžké době.

Kdo je skutečný pastýř?

Na druhou stranu jsem byl z mnoha jednání mírně řečeno rozladěný, doslova zklamaný. Jsem přesvědčen o tom, že pastýřská služba, je služba pečující a ochranná. Nejde primárně o službu slova, tak jak to mnozí vnímají a některé církve se takto dokonce prezentují. Primární úlohou pastýře, tedy kněze, biskupa a dalších, je chránit stádo před predátory a vést na zdravou pastvu. Jsou to to jednoduché povinnosti a ani na jednu se nesmí zapomínat. Co je stádu platné, že ho dovedete na paseku s dostatkem čerstvé trávy, s napajedlem, ale už se nestaráte o to, jestli kolem není nějaké nebezpečí. Výsledkem je, že když přijde smečka vlků nebo lvů, většina stáda bude roztrhána a sežrána a zbytek se rozuteče. Stejně tak, pokud pastýř pouze hlídá jako dozorce, nedá svému stádu tu dobrou potravu, kterou stádo potřebuje. Obojí je tedy opravdu nezdravý a nebezpečný extrém.

Jan 10, 12-13: „Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.“

Pastýři?

Dovolte mi zastavit se u tří, pro mě tak zásadních zklamání.

Plzeňský biskup Tomáš Holub

Velmi mě zklamal přístup pana biskupa Tomáše Holuba. Z tisku na nás hleděl z fotografie, kterou zcela jistě vytvářel profesionální fotograf a v následujícím textu jsem se dozvěděl, že pan biskup bude dvě hodiny denně na telefonu pro případnou pastoraci pro věřící. https://plzenoviny.cz/plzensky-biskup-tomas-holub-bude-na-mobilu-pro-ty-kdo-v-techto-dnech-zazivaji-tezkosti/. Celé dvě hodiny, od 11 do 13 hodin. To mě doslova rozesmálo. V duchu jsem si zkoušel představit, kolik lidí se mu asi během této doby dovolá a kolik skutečné pomoci bude moct poskytnout. V jakém kontrastu je v podstatě celodenní práce kněze například z farnosti v Batelově.

Martina Viktorie Kopecká

Tuto , bezesporu nesmírně půvabnou, ženu jsem sledoval ve speciálním vydání pořadu Fokus Miroslava Moravce. https://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-moravce/220411030530003/video/759798. Obecně nejsem zastáncem žen v kazatelské, nebo kněžské službě. Tím důvodem není ani šovinismus, nebo antifeminismus. Tím důvodem je, že tak je to prostě dané a jsou k tomu objektivní důvody. O roli žen v této službě se budu věnovat v jiném článku. V pořadu Fokus sem byl nejvíce zklamaný z toho, že mediální prostor paní Kopecká vůbec nevyužila k podpoře, k posílení a povzbuzení věřících. Paní psycholožka Janečková, která byla také hostem, byla mnohem citlivější a po celou dobu se snažila diváky televize povzbudit a uklidnit. Ani jednou jsem z úst paní Kopecké neslyšel žádné Boží poselství, nezaznamenal jsem ani jedno povzbuzení a z toho jsem byl opravdu velmi rozčarovaný. Jak vidno, důležitější jsou pro ní účesy, výrazné líčení, boty, doutníky a dobrý rum. https://zena-in.cz/clanek/jsem-velkou-fanynkou-kubanskeho-rumu-doutniku-a-hudby-rika-fararka-martina-viktorie-kopecka

1 Tim 2, 9-12: „Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“

John Piper

Třetí případ mě doslova zvedl ze židle, přiznám se, že tento teolog a kazatel to ode mne schytá i za ostatní, ale nedá se nic jiného dělat. Tento pán napsal knížku, ve které se snaží vysvětlit, že Coronavirus je tu v podstatě proto, aby se křestané navrátili k dobrým skutkům, žili více v lásce a sloužili ostatním. https://www.krestandnes.cz/koronavirus-jako-volani-k-dobrym-skutkum/ Jak hezky to zní, na facebooku tato informace sklidila veliký ohlas. Díky Bohu, se po světě mnoho lidí zastavilo a zamyslelo nad tím, jestli je vůbec tento názor objektivní a strhla se veliká vlna kritika tohoto spisovatele. Mě tato akce připomněla období morových epidemií, kdy fanatičtí duchovní hlásali konec světa, nebo Boží trest za hříšný život věřících. Jak pomýlený pan teolog to je, když si vůbec neuvědomuje, kolik strachu a obav mezi lidmi je. V textu sype jeden biblický text za druhým, ale aby v prvé řadě zkoumal své vlastní teze ve světle Božího slova, to ho jaksi nenapadlo. A jsme opět u pravého pastýřství. Vždyť ten kdo by měl v době krize své stádo opatři, ochránit a uklidnit, zaměstnává ho svými problémy a zatěžuje ho dalšími břemeny. Copak může hladové a vystrašené stádo dávat dobré maso a mléko? Když je stádo vystrašené, musí se semknout dohromady a těžké časy přečkat se svým pastýřem. Takové stádo potřebuje naději a lásku, spíše než výčitky a úkolování.

Závěr

Drazí, na závěr mi dovolte vás povzbudit. Jak jste sami viděli, Boží lásku nehledejte v lidech a jejich domnělé moci. Vždyť Boží láska se tak silně projevila právě skrze nevěřící, kteří naprosto zadarmo a na úkor vlastního pohodlí, pomáhali lidem, které neznali. Stále máme tendenci si Boží působení spojovat s jinými věřícími, nebo oficiálními zástupci církví. A ono je to často naprosto naopak. Pořád oddělujeme svět, jako něco temného, zlého a nebezpečného. A ono tomu tak doopravdy často bývá, ale ne vždy. Nezapomínejme, že jediný a svrchovaný vládce všeho viditelného a neviditelného je Bůh, On ví naprosto o všem co se ve světe i s vámi děje a vše, co dopouští, má svůj smysl. Veškerá trápení a nemoci k životu patří a nevyhýbají se žádnému z nás. Prohry, nenaplněná očekávání patří ke každému z nás. Někde je nám přidáno, jinde ubráno. A tak nikdy neskládejte naději, nejste opuštění, máme tu pastýře, který nás za každých okolností provede temnotou a starostmi. On je věrný, i když mi ne a věřte mi, že o tom vím své. Nebojte se odmítat pastýře, kteří pasou pouze sami sebe, nebojte se je na to upozornit a pokud vás neposlechnou, oklepejte si prach ze svých bot, vaše starost už to není. Vy se snažte zachovat si naději, čistou a svobodnou mysl. Modlete se a důvěřujte v Boží lásku a zaslíbení která nám dal.

Bůh pokoje ať vás provází na každém kroku… Amen

Ž 23, 4-6: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Jan 10, 14-15:„Já (Ježíš) jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“

Od doby, kdy jsem se loni, v listopadu rozhodl, psát blog, se událo opravdu mnoho věcí. Tou první a zásadní byla, že jsem přišel o víru. Zcela. Ne jen o představu víry a toho, jak by měl náboženský život vypadat. Zvažoval jsem, co si počnout s novým webem, protože o křesťanství už prostě psát nemohu a ani nechci.

Řekl jsem si, že jako výtvarník použiji tyto stránky pro prezentaci svých věcí. Prozřetelnost ale měla zcela jiné plány. Pochopil jsem, že není vůbec podstatné, jakou mám víru, ale že jediné co stačí, pochopit, kým vlastně jsem.

Stále hledáme odpovědi, neustále hledáme Boha ve věcech, lidech okolnostech kolem nás. Skutečné poznání a pochopení přichází ale pouze skrze nás. To, že se Bůh člověku dává poznat, nesmí být úprk, spěch a závod o uchvácení met, bodů, nebo nějakých zvláštních privilegií. Pochopil jsem to a navzdory faktu, že moje víra, není ani silnější, ani dokonalejší, přijal jsem skutečnost, k čemu jsem stvořen. Možná ani ne tak k čemu, spíše jak jsem stvořen.

Přátelé, bratři a sestry, pojďme se pustit do nového projektu. Budu rád, když společně začneme hledat, co je to pravé učednictví. Pojďme se oprostit od nánosů staletých dogmat, archaismů, falešných představ a předsudků. Žijeme ve světě, který je hnán z extrému do extrému. Napříč všemi církvemi a společenstvími dochází k manipulacím s Božím slovem, zneužívání pravomocí, snad na všech úrovních. Tento projekt ale nemá za cíl na někoho útočit. Má za cíl ukázat jaký by měl být skutečný život křesťana. Ve svobodě, v poznání skutečnosti, v pravdě a v prvé řadě v lásce.

Už se téměř 20 let nacházíme v 21. století. Už jako kluk jsem si zkoušel představit, kde budeme v roce 2019. Kam se posune technika a jestli věda a zdravotnictví poběží takovou rychlostí jako doposud. Jsem narozen v sedmdesátých letech a právě v této dekádě začalo svůj pravidelný provoz Pražské metro. Byl to pro mě i mé vrstevníky svátek povozit se na eskalátorech, ale i přes to mi metro k srdci nepřirostlo. Během dalších let se vývoj zrychlil. Metro už bylo běžným standardem, následně přišla barevná televize, video. CD, pak DVD a vyvrcholením byl v roce 1996 kapesní mobilní telefon. A tímhle tempem vývoj postupuje dál. Na základě tohoto technologického vývoje se mění všechno, co s tímto vývojem přijde do styku. Kde jsou ty časy, kdy jsem sháněl korunu na telefon do automatu, abych své dívce zavolal před spaním. Ty tam jsou vysedávání u telefonu a psaní psaníček. To všechno je dávno pryč. Psaní dopisů je dnes závislé pouze na připojení a na schopnosti orientace na klávesnici. A tento dopad jde ještě mnohem dál. Jsme si na jedné straně velmi blízko, ale souběžně i velmi daleko. Není třeba se scházet tak často, když se každý den vidíme na Instagramu, Twitru, nebo Facebooku. Celá tato éra se pomalu a nenávratně posouvá k nové formě komunikacie a novému druhu vztahů. Jak těch běžných, pracovních, ale i třeba těch milostných. Dochází k postupnému vývoji a je to dobře.

Ať už jsem o křesťanství mluvil s kýmkoli, většina lidí si myslí, že jde o přežitek, určitý dějinný archaismus, který je na ústupu a mnoho lidí vlastně ani nezajímá. Další skupina lidí křesťanství vědomě odmítá z důvodů historické neznalosti, nebo i ze své osobní, často negativní zkušenosti.

A co křesťanství dnes?

Jak je na tom nejsilnější a nejvlivnější náboženství současnosti? Křesťanství je součástí našeho světa již více než 2000 let. Je to opravdu mnoho let. Během této doby se udála opravdu spousta událostí a je třeba zmínit, že křesťanství vždy bylo tvůrcem dějin a vývoje. Všechny vymoženosti moderního světa stojí na intuici a nadšení křesťanů. Jak je to ale dnes? Proč taková stagnace?

Proč to ale tak je? A je na tom všem alespoň část pravdy?

Já sám se se současným směrem křesťanství, alespoň  v České republice ztotožnit nemohu. Z vlastní zkušenosti vím, kolik nešvarů je například mezi českými protestanty.

Jako hlavní nedostatek současného protestantismu vidím v příliš velikém soustředění se na sebe. Veškerá víra, veškerá služba je porovnávána tím, jak se to či ono bude líbit Bohu a jak za to bude dotyčný či dotyčná náležitě odměněn. To je v naprostém rozporu s tím, jak by to mělo být. Ježíš i apoštolové nabádali k tomu, aby lidé nemysleli na sebe, ale na druhé a své jednání  poměřovali tím, jak se lidé kolem nich mají. A to dnes nějak nefunguje. Jak je možné, že je v církvích a sborech tolik lidí, kterým se daří špatně. A to nejen finančně, ale  hlavně lidsky, vztahově. Jak je možné, že ti, kteří se každou neděli oslovují bratře a sestro, se během týdne nesejdou, neosloví se a vůbec se nezajímají o to, jak se těm druhým daří? Co ale považuji za nejhorší je to, že se dnešní církve chudých a odlišných straní a svým přístupem se jich zbavují. Často vznikají sbory a církve, které jsou jakoby V.I.P.  A to mluvím z vlastní zkušenosti.

Quo vadis…

Kde je tedy ten prvotní význam církve? Kde bratrská láska, přátelství, touha po pomoci potřebným?

Současný trend spotřebního stylu života bohužel zasáhl i oblast, která by měla směřovat k věcem transcendentním, do náboženství. Současný svět nabízí tolik falešného pozlátka, že nám křesťanům uniká skutečný smysl našeho života. Vždy, když přemýšlím o tomto smyslu, napadne mě to, co Ježíš odpověděl na dotaz ohledně přikázání. Odpověděl, že bychom měli v prvé řadě milovat Boha a v druhé řadě své bližní, v tom je prý celý zákon. Ale můžeme za současných podmínek tohoto cíle dosáhnout? Já myslím, že ano, ale je to stále těžší. Vždy mě překvapí výroky křesťanů z období před sto, dvěma sty lety. Každý z nich zažíval skutečné obecenství s Bohem a vnímal boží vůli a Jeho přítomnost. 

Naděje a láska trvá

A jak by tedy mělo vypadat křesťanství dneška? Úlohou křesťanství by dnes mělo být ukázat lidem okolo, že současný trend spotřební společnosti je cestou k osamělosti a neštěstí. Mělo by ukázat, že svoboda ducha je darem, kterého lze dosáhnout, že rodina, přátelství a bratrství jsou pro život nezbytné a že láska Boží trvá. Láska Boží trvá

Je nutné vrátit se k základům víry, k věrnosti Bohu. Nebát se dodržovat pravidla, jít okolí příkladem v pravdivosti a čistotě.

Vím, že to není snadné, ale musíme se o to snažit.

Vítejte.

Několik let jsem zvažoval, zda se vrhnout do psaní blogu nebo ne. Dokonce jsem to zkusil. Bez valné odezvy. Musím přiznat, že mě to odradilo na mnoha let. Nyní se doba změnila a já cítím, že právě teď je třeba mluvit, psát, motivovat a povzbuzovat každého, komu je toho třeba. Jiftach není jen starozákonní postavou. Jiftach je nadějí pro ty, kteří ztratili naději, kteří opustili své předsudky, aby znovu nalezli naději v Bohu a znovu se stali Božím lidem. 😉🦁